Exkurze do Osvětimi
Dne 14. 11. 2016 se žáci třetích ročníků SPgŠ a SZŠ v Krnově zúčastnili poznávací exkurze do nacistických koncentračních táborů v polské Osvětimi a Březince ( Auschwitz – Birkenau).
Když jsme vstoupili do obrovského komplexu, který byl celý obehnán plotem s ostnatými dráty, troufám si tvrdit, že jsme všichni prožívali pocity nesmírné úzkosti, bezmoci a nevýslovného smutku. Nebyli jsme zde tento den jediní. Všude kolem nás se s podobnými vnitřními pocity vyskytovaly davy obdobně smýšlejících návštěvníků. Nabízí se tedy otázka, proč se vlastně jezdit dívat na něco, co nám způsobuje nepříjemné a nepopsatelné zážitky, které jsou neslučitelné s našim přesvědčením? Odpověď je prostá a nalezneme ji ve slovech nositele Nobelovy ceny míru Elieho Wiesla:„Zapomenout znamená zabít všechny oběti podruhé.“ Jedině paměť lidstva může zajistit, aby se podobné hrůzy minulosti již nikdy nemohly opakovat.
Postřehy, názory a pocity studentů, kteří se exkurze do vyhlazovacích táborů osobně zúčastnili:
„ Byl to zážitek na celý život. Měli jsme výbornou průvodkyni, která věděla, o čem mluví. Nejvíce mě však dojala její závěrečná řeč. Přála jsem si, aby přestala mluvit, protože jsem si všechny ty hrůzy, které se tam děly, ani nedovedla představit…“
„ Nacisté ovládali osudy a životy lidí, jako by tahali za provázky na loutce… Strach tisíců, milionů… lidé byli najednou před prahem pekla a jen několik málo vyvolených rozhodovalo o jejich životě a smrti. Je to pro mě nepochopitelné.“
„ Návštěva Osvětimi byla pro mě jiná, než když jsem tam byla v devítce. Třeba, když jsme byli na nádvoří, kde stříleli lidi nebo v plynové komoře jsem se cítila nepříjemně. Takhle jsem to před 4 lety nevnímala. Z návštěvy jsem si odnesla mnohem víc jako žačka 3. ročníku než jako dítě v 9. třídě.“
„ Přišlo mi zvláštní, stát na místech, kde lidé před několika lety umírali a byli týráni nelidským způsobem. Nejvíc mě dostala představa nevinných, nic nechápajících dětí, které šly do plynových komor… Neumím si představit, jak hrozné to muselo být nejen pro ně, ale i pro jejich rodiče… Stála jsem tam v pořádné zimní bundě, čepici se šálou, teplých botách a rukavicích a stejně jsem se třásla zimou. Oni měli pouze košile a dřeváky.“
„ Bylo to fakt neskutečné, hrozné, dojemné… Trošku mi vadilo, že budovy byly opravené a místnosti vymalované. Kdyby to nechali v původním stavu, lidé by možná více vnímali, v jakém prostředí lidé tenkrát žili.“
„ Podle mě je to místo, kam by se měl jet každý člověk podívat, aby si uvědomil, co bylo a co nechceme, aby se opakovalo… Neumím to popsat takhle na papír, ale každé slovo, které paní průvodkyně vypustila z úst, se ve mně uchovalo a já stále o něm uvažuji. Díky ní jsem se dokázala vcítit do té hrůzy. Vše, co říkala, prožívala tak, že jsme jí baštili každé slovo.“
„ Silný zážitek, který mě přiměl zamyslet se nad tím, jaké by to bylo, kdyby se to vrátilo a přidaly by se zbraně a možnosti z naší doby… Husí kůže z fotek zajatců, ze čtení údajů o tom, kdy do tábora nastoupili a kdy zemřeli. Někteří žili jen pár dnů, ani ne týden.“
„ Každý člověk by se tam měl za svůj život zajet podívat, aby se minulost neopakovala… Jsem ráda, že jsem měla možnost vidět toto místo a dozvědět se, co všechno museli lidé prožít a vytrpět.“
Zpracovala PhDr. S. Kusová